RUMUNSKO 25.8. – 5.9.2008
Po několika peripetiích a obratech v plánu dovolené, kdy jsme původně chtěli jet autem do Švédska, potom do Makedonie a Albánie, padla nakonec volba na rumunské hory. A protože autem se tam nikomu nechtělo, rozhodli jsme se pro vlak. Na přípravu zbyl necelý týden, tak akorát na to vybrat kam jet a sehnat základní informace. Jako cíl jsme si vybrali pohoří Retezat, protože je dobře značené a je to jediný národní park v Rumunsku. Z hor jsme se pak chtěli přesunout do Banátu a navštívit naše krajany. Ale ve hře byly i jiné varianty jako Brašov, nebo dokonce černomořské pobřeží. Vše záleželo na počasí, zdravotním stavu, atd. Ale Retezat byl jasně daný. K získání alespoň základních informací dobře posloužil internet, hlavně cestopisy a mapy od lidí, kteří Retezat navštívili. Výsledná sestava se pár dní před odjezdem zredukavala na trojici Zdeňka, Martin a Pavel. Koupili jsme zpáteční jízdenky do Simerie, sleva CityStar, celkem za tři osoby i s rezervacemi lůžka do Budapešti a místenky na trati Budapešť – Arad to bylo 7184 Kč.
Spojení: Rychlík 200/203/377 (Krakow – Budapešť) – Ostravy-Svinova 2:33 -> Budapešť–Keleti pu. 8:32 EN75 Traianus (Vídeň – Temešvár) - Budapešť–Keleti pu. 9:45 -> Arad 14:46 Osobák 2046 (Arad – Simeria) – Arad 17:35 -> Simeria 21:03
25.8. - 1. den -
Cesta z Ostravy do Simerie
Rozespalí nastupujeme v půl třetí ráno do lůžkového vozu soupravy Krakow – Budapešť. V našem kupé jsou tři lůžka obsazená a je tam malinko smrádek. Ale v Budapešti jsme se všichni shodli, že ty dvě stovky na hlavu za vyspání stály. Nádraží Keleti palyanudvár nás dostalo. Na přestup do rychlíku Traianus jsme měli dost času. Stačím si ještě koupit kšiltovku a sluneční brýle pro sebe a pro Zdeňku. Klidné čekání na vlak se mění v noční můru, když na ceduli s odjezdy svítí nástupiště u všech vlaků na dva dny dopředu, jen u toho našeho nic, ač do odejzdu chybí pět minut. Kdo byl na Keleti, pochopí, že dosáhnout s plnou polní vzdálená nástupiště za méně než pět minut je z oblasti výkonů Romana Šebrleho. Nevydržím a letím se zeptat na informace. Prý nástupiště jedna. Ani přesně v době odjezdu není na tabuli nástupiště napsané. Vydáváme se co nejrychleji k podle mě již ujíždějícímu vlaku. Zmatkuju a nechtíc přetáhnu Zdeňku batohem po tváři, čehož dodnes upřímně lituju. Při klusu mi vypadává z báglu stan. Vlak tam samozřejmě ještě stojí. Za námi vidíme další vlnu uprchlíků od informační tabule. Zřejmě se tam konečně objevilo nástupiště. Někteří prchající lidé jsou taktéž zděšení, pravděpodobně si ještě před hodinou stejně jako já mysleli, že Maďarsko není Balkán.
Zpocení (já k tomu i nasraný) usedáme na svá místa, odkud jsme museli laskavým tónem vyhodit místní občanky, které si zřejmě mnuli ruce a děkovali za volná místa maďarským drahám a jejich tabuli odjezdů. Šťastně jsme se dopravili do Aradu, i když se zpožděním jedné hodiny, takže nám ujel plánovaný spoj do Simerie. Nevadí, za dvě hodiny jede další. Jen mně se vlaku rozjela moderní díra na jeansových kraťasech do takových rozměrů, že mi z nich málem vypadl zadek. Převlékl jsem se na vlakovém záchodku do kalhot, žádné další kraťasy nemám.
Martin si na nádraží v Aradu mění eura, já si nacházím poblíž nádraží banku (z nádraží doleva po hlavní ulici, několik bank lze najít po cca 300 metrech) a vybírám si z bankomatu. Perlička je, že bankomat instituce patřící do skupiny Societe General stejně jako moje KB, mi kartu odmítne. Bankomat jiné banky hned vedle mě obslouží bez problémů. Kupujeme si jídlo a pití, a já navíc apartní trenky se čtyřmi pruhy za pouhých 30 lei. V tom vedru bych v černých kalhotách asi brzo pošel. Trenky, ač střihem zřejmě z dílny šílence, mi pak dobře sloužili celou cestu. Nasedáme do vlaku směr Simerie, je to omšelý osobák plný lidí jedoucích z města, asi z práce a nákupů na venkov. Stojíme na chodbičce, ale po půl hodině se kupé vyprázdní a my si můžeme sednout. Z okna sledujeme fádní krajinu, kterou zpestřují hromady odpadků na každém druhém kilometru.
Do Simerie přijíždíme podle jízdního řádu v devět večer. Přesnost se rumunským drahám nedá upřít, a to beze vší ironie. Je tma, co teď? Po chvilce přešlapování a váhání nás napadne zkusit místní informace, kde za přepážkou sedí muž vzhledu mafiánského bosse. Dotyčný pracovník otevírá kukaň, vyvalí se mrak modrého cigaretového kouře. Mafián se domluví anglicky. Ptám se na kemp, ano jeden je 4 km za městem, zhruba směrem, kterým právě boss máchl rukou. Před nádražím si vezmeme taxík, mladý kluk umí trochu anglicky, pochopí rychle a už jedeme do kempu – za 20 lei. Kemp stojí 10 lei na osobu a noc. Stavíme stan a unavení usínáme jak děti (kromě Martina ovšem, který se nevyspal, protože postel na Dr. Malého je postel na Dr. Malého, a taky, špunty do uší jsou špunty do uší).
26.8. – 2. den
Ze Simerie do Retezatu na chatu Cabana Pietrele
Večer jsem se klukovi z taxi snažil vysvětlit, aby na nás čekal v devět ráno u brány kempu, protože v deset nám jede z nádraží vlak. Nezklamal, nikdo nikde, tak si objednáváme taxi z recepce kempu. Odrbaný vlak vyráží opět přesně, jde o ještě horší omšelinu jako včera, ale sedíme a cesta je příjemná. Před městem Subcetate se rozkládá neskutečná obluda, opuštěná vele stavba nějaké elektrárny či co to mělo být. Hory už jsou na dohled. Máme vystoupit ve vísce Ohaba de sub Piatra, ale jak poznat, že už jsme tam. Tu zastavujeme a na ceduli je nápis Ohaba de sub Piatra a cosi. Během miliontiny sekundy se rozhodneme vystoupit a následuje bleskový přesun batožin z vlaku na násep. Mise to nebyla lehká, obdivuju všechny cestující nad padesát let nemluvě o invalidech za to, že jsou schopni vůbec vystoupit z vlaku, kde z posledního schůdku musíte na nástupiště slanit jak Reinhold Messner z Everestu.
Nicméně, udělali jsme dobře a u vlaku se na nás směje bílý mikrobus. Řidič neumí anglicky, ale na domluvu kam a za kolik stačí jen ruce. Na Cabanu Pietrele za 10 lei na osobu. No prosím, neberte to. A už se drkotáme na Pietrele, nejdřív po hrbolaté asfaltce, pak po lesní hliněné stezce a nakonec do docela prudkého kopce po cestě která si kvalitou nezadá s jesenickou hřebenovkou. Zatímco my se obáváme o osud auta a přijde nám, že se nevidět musí nějaká část ulomit a odpadnout, řidič je naprosto v klidu, kouří si a když už mu při stoupání na první rychlostní stupeň začíná vařit voda v chladiči, vystoupí si, sejde s PET lahví k potůčku a motor polije studenou vodou. Takto to provede ještě dvakrát a jede se dál. Čech by se do takového terénu nevydal ani s džípem, ne tak Rumun – a tak nás kodrcající se na jedničku rychlostí okolo 5 km/h předjíždí místní žluté taxi řítící se neuvěřitelných 20 km/h. Prostě obyčejný osobák jakoby si vyjel na výlet na Terryho chatu. Nervově nevydržíme a žádáme řidiče, aby zastavil, neboť jsme dál nechtěli týrat jeho auto. Čekali jsme, že si oddechne, poděkuje a pomalu se vrátí do údolí. Chlápek však zařadil za jedna a pokračoval ve výstupu á la dolomitenman.
My zkoprnělí jsme si nasadili batohy a ve vedru pěkně šlapali až do osady Carnic, kde jsme potkali náš tranzit. Pochopili jsme, že to je jeho obvyklá trasa, čekal na klienty, kteří potřebovali vzít dolů do údolí. Taky jsme pochopili, že na Cabanu Pietrele by nás mohlo zavést leda lunární vozidlo NASA. Tam už to bylo neprůjezdné i pro rumunské drsňáky a jejich Dacie. K večeru jsme u chaty Cabana Pietrele.
Na tábořišti si nacházíme fajn místečko pro stan a do chaty jdeme jen na jídlo. V chatě je jedna žena hodná a milá a druhá umí anglicky. Trochu se na nás asi zlobila, že si chceme v otvírací době objednat něco k jídlu. Byl to vůbec rys všech Rumunů za jakoukoliv přepážkou nebo pultem - jinak milí lidé se v této pozici proměňovali v ztělesněnou neochotu s kamennou tváří a výrazem trpitele. Jídlo jsme nakonec dostali, Zdenčina mamaliga – neboli kukuřičná polenta s brynzou – by jistě svým vzhledem pamětníkovi připomněla chudá poválečná léta. Chuťově pak, ač Zdeňka si ji pochvalovala, by musela připomenout boje na frontě. Ti, kdo mají špunty, opět blaženě spí celou noc.
27.8. – 3. den
Retezat - putování z Cabana Pietrele k plesu Lacul Bucura
Ráno balíme stan, u pramenu si nabíráme vodu a kolem chaty Pietrele vyrážíme k dalšímu cíli cesty – jezeru Bucura (rum. Lacul Bucura). Jezero leží v nadmořské výšce 2040 m a má u něj být tábořiště. V této chvíli netušíme, že budeme muset překonat větší výškový rozdíl než pouhých 500 m. Trasa nejdříve stoupala lesem, chvíli strměji, jindy jen mírně. Zanedlouho jsme se ocitli na hranici lesa, kde stojí Cabana Gentiana. Je skromnější a menší než Pietrele, ale i tady se dá nouzově přespat a taky koupit něco teplého k pití a nějakou sladkost na cestu. 
Pak dobře značená stezka pokračuje krásným širokým údolím i s výhledy dolů do nížiny, které už teď zůstalo hluboko pod námi. Před námi je první z retezatských ples, s nimiž se po cestě setkáme – Lacul Pietrele. Od něj stezka pokračuje strměji a znenadání se před námi otevírá pohled, který nás přibíjí k zemi. Trasa se vine do prudkého stoupání zakončeného sedlem. Za ním tušíme naše jezero, a to nás taky drží při životě. Sedlo se jmenuje Curmatura Bucirei a je položeno ve výšce 2206 m n.m. A na druhé straně pod ním se skutečně rozkládá jezero Bucura. Na sedle hodně fouká, ale výhled z něj stojí za všechnu dřinu. Scházíme do tábořiště na břehu jezera, kde má svou chatu i místní horská služba Salvamont. Pro mne novinkou jsou kamenné „hráze“ chránící jednotlivá místa pro stany asi před větrem. Našli jsme poslední takové volné místo, máme štěstí, tábořiště je překvapivě plné. Lidé, jenž dorazili až po nás už si staví stany na nechráněných místech. Ale nemusí jim to tak vadit, vítr totiž fučí přesně z opačné strany. Za chatou horské služby je pramen. Noc na tábořišti je klidná, spíme až na Martina dobře.28.8. – 4. den
Centrální Retezat - okolí plesa Lacul Bucura
Budí nás zvuk, který jsme si nepřáli slyšet – kapky deště bubnují do stanu. Obloha je šedivá od obzoru k obzoru a venku je chladno. Během dopoledne se ale přece jen objevují v mracích trhliny, až nakonec kolem poledne dokonce vysvitne slunce. Nakonec je z toho polojasno a krásný, i když chladný den. A my můžeme vyrazit na plánovaný okruh z tábořiště na nejvyšší horu pohoří Peleagu, která měří 2509 m n.m. (jiné zdroje udávají 2511 m). Zdeňka s Martinem vycházejí přede mnou a nechávají mne vyzuřit se nad teleskopickými holemi, jež se zasekly v transportní poloze. Pomohou až sikovky zapůjčené od Salvamontu. Oba doháním pod vrcholem Peleagy. Dřina je odměněna překrásnými výhledy po celém pohoří. Z Peleagy pokračujeme na horu Bucura a z ní na známé sedlo Curmatura Bucurei. Odtud pak dolů zpět do tábořiště, jenž se po dopoledním dešti poněkud vylidnilo. Den se nakonec přes déšť a můj amok dal označit za jeden z nejpovedenějších.29.8. – 5. den
Retezat - přesun na chatu Cabana Buta
Plánujeme přesun na Cabanu Buta, ale počasí je proti a kapky od rána zase buší na stěny stanu. I tentokrát nám ale štěstí přeje a kolem poledne déšť ustává. Rychle balíme stan a vyrážíme na trasu. Pod tábořištěm teče horská bystřina, ve které se umýváme včetně hlav. Na obloze převládá šedá a sluníčko zatím nevykouklo. Pokračujeme v sestupu na tábořiště Poliana na Pelegii. Zde nás při svačince zastihne krápání, posléze houstnoucí v mírný deštík. Tábořiště je téměř prázdné, i když k němu vede silnice a vidíme na parkovišti řadu aut. Od parkoviště stezka stoupá prudce nahoru. Výstup je něco jako odtučňovací kůra tlusťochů v USA. My neběžíme ale krutě stoupáme a místo igelitových obleků máme na sobě pláštěnky, protože prší čím dál tím víc. Vystoupíme nad hranicí lesa a z mlhy před námi slyšíme zvonce ovcí. Tu se jako zázrakem mlha na chvíli rozestoupí a odhalí stádo s bačou a třemi psi. Ti jsou zcela v klidu a stádo nás bez povšimnutí míjí. Jsme na sedle Saua Plaiul Mic. Z něj musíme prudce dolů k cíli dnešní trasy, jímž je chata Cabana Buta. Sestup je opravdu strmý, lahůdka pro kolenáře. Já tady taky poprvé pociťuju, že pravé koleno není zcela fit, a svůj styl sestupu měním na typ „invalidní důchodce“. Na Butu doklopýtáme promočení okolo páté večer. Po krátké poradě se shodneme, že stavět stan na blízkém tábořišti nebudeme a přenocujeme na chatě za 30 lei na osobu a noc. Pokoj je skromný a chladný, ale i tak nám v danou chvíli připadá jako luxus. V malé hospůdce si dáváme jídlo, já s Martinem i pár piv (u M. je to pár + pár navíc) a večer příjemně proběhne ve společnosti dvou kluků z Ostravy, které tam potkáváme a známe je už z tábořiště Bucura. Noc pod peřinou má něco do sebe. M. to stvrdil svým pochrupováním.30.8. – 6. den
Z Retezatu do hor Godeanu
V jedenáct jsme byli zpět na sedle Saua Plaiul Mic. Nahoru to šlo i přes sklon stezky mnohem lépe než včera v dešti dolů. Napojujeme se na červeně značenou hřebenovku a svižnou chůzí jdeme vstříc dalším dobrodružstvím. Mračen je na obloze habaděj, ale díky silnému větřisku je stále polojasno a oblaka se jako zázrakem drží v prstenci okolních hřebenů. Výhledy jsou k nezaplacení. Mění se i charakter terénu. Často jdeme po trávě, pěšinku lze místy jen tušit, ale trasa je dobře značená a ztratit by se dokázali jen výjimečně k tomu nadaní jedinci. Kameny začínají světlat až bělet a to je neklamné znamení, že se ocitáme ve vápencovém Malém Retezatu. Prý jde o profláknutou lokalitu, my ale nepotkáváme ani živáčka. Přítomnost lidí prozrazuje až řev turistů z jednoho z vrcholů skal. Stezka se vrcholu vyhýbá, a tak setkání zůstává pouze u sluchového vjemu. O pár kilometru dál potkáváme další stádo, tentokrát ovcí. Ty jsou klidnější, neřvou a také bačové, je jich celkem pět, jsou lehce flegmatičtí. Když nás vidí, ožívají a chtějí komunikovat. Nabízí čujku, rumunský samohon, který však silou nestačí na naši slivovici. Tu naopak nabízí Martin. Setkání se zvrhne ve vzájemnou ochutnávku všeho, co je v láhvi a teče. Postupně zkoušíme jejich kafe, čujku a samohonku s bobulemi borůvek na dně. Vše dobré. Čtyři chlapi a jeden klučina jsou usměvaví a příjemní. Společným jazykem všech národů budiž jazyk fotbalový. Dovídáme se, že Zenit Petrohrad porazil Manchester United v Superpoháru a že Mutu je fotbalista na odpis. Zato Čech a Nedvěd si u rumunských bačů vedou výborně.Shodneme se taky, že Španělé hráli na Euru skvěle. Jeden z bačů vetkne Zdeňce do vlasů chráněnou protěž alpskou. Byl jsem rád, že jsme je potkali, byli fajn.
31.8. – 7. den
Z Godeanu do Baile Herculane
Po lesní cestě se vydáváme na pouť údolím směrem k velikému jezeru Lacul Iovanul. Tušíme jej blízko, ale opak je pravdou. Šlapeme rychle a jezero stále nikde. Dostáváme se k místům, kde stojí první lidská obydlí, spíše rekreační chaty než domy starousedlíků. Začínáme mít nudné cesty dost. Ukazuje se, že jsme neodhadli rozlišení mapy. V tom za námi slyšíme zvuk motoru – starší šedý renault se dvěma muži na palubě poskakuje po nerovné cestě směrem k nám. Zkusím je stopnout a chlápci zastaví. Baile Herculane? Jo, nasedejte, my jedeme do Temešváru.Neuvěřitelné se stalo skutkem, po uklizení zadních sedadel se usazujeme s jedním báglem na klíně a již tak nízko položená zadní náprava automobilu poklesne tak, že výfuk málem vyrývá brázdu do kamenité cesty. Před jezerem je rozcestí a máme na výběr – cesta po pravém břehu vede do Cerna Sat, cesta doleva vede bůhvíkam, ale rozhodně ne podél břehu jezera, spíš uhýbá směrem na jih, což nepotřebujeme. Vydáváme se doprava, ale hned za mostkem je cedule „blabla…blokat…“. I jazykově nenadaným je jasné, že něco není v pořádku. Náš řidič chvíli dumá, pak mávne rukou a už se kodrcáme po blátivo-kamenité cestě. Výmoly jsou stěží sjízné pro traktor. Ale náš proklatě nízko pokleslý Renault to zvládá, do kopce, prudce doleva, prudce doprava, z kopce, do kopce. Najednou cestu ucpe skupinka krav se starým pasákem. Řidič se ho ptá na cestu a pasák potvrzuje, že cesta je neprůchodná. Pan řidič koulí očima, otáčíme se. Přemýšlíme, zda vystoupit a dojít do Cerna Sat pěšky. Má to být 13 km. Nakonec zůstáváme v autě a následující tři hodiny toho litujeme. Za další dvě hodiny jsme rádi, že jsme zůstali. Ale pěkně popořadě. Teď se vracíme zpět na mostek na okraji jezera a tentokrát jedeme po levobřežní cestě. Tato má trochu lepší kvalitu, po pár stech metrech se ale stáčí doleva pryč od vody do celkem prudkého kopce. Kvalita se rapidně zhoršuje, stoupáme a stoupáme, samá zatáčka, vyjeté koleje v bahně, místy až neskutečně velké a docela ostré kameny. Tu se cesta zlepší, aby se dál opět změnila v noční můru řidiče čehokoliv menšího než je nákladní Tatrovka. Z našeho pana řidiče lehce odkapává pot, mumlá si něco pod nos, buď modlitby nebo nadávky. A z nás taky pomalu teče. Nevěříme, že tato off road party skončí dobře – tedy alespoň ve smyslu našeho dopravení do Baile Herculane. Zastavujeme, řidič si dává pivko, spolujezdec zčásti zpitý čujkou, zčásti možná i trochu retardovaný, nám s úsměvem odhalujícím několik chybějících zubů nabízí k napití jeho drahocennou pálenku. Ať je to jak chce, lidé to byli vážně milí. Řidič prázdnou plechovkou od piva zneuctí panensky vyhlížející potok a vyrážíme na další etapu rallye. Cesta už klesá, alespoň v tom je cosi pozitivního. Tu náhle po přejezdu kamenitého úseku zastavujeme a máme jasno – defekt. Mistr volantu je naštěstí náležitě vybaven. V potu tváře vymění kolo za rezervu, my jen tak přicmrndáváme, padne další pivko, plechovka letí do potoka a my opět z kopce dolů. Kvalita cesty se nelepší, nikde ani náznak civilizace a vtírá se myšlenka, že kdybychom znovu píchli (patřičnější výraz je ovšem „rozervali duši o šutr“), zřejmě zůstaneme v lese napospas divé zvěři. Konečně, konečně pod sebou vpravo vidíme vodu, vodní plochu, kolem i chatky, pak na cestě člověk. Jsme snad zase u jezera Iovanul? Po tříhodinovém drncání lesem to bylo nemožné, leda bychom se ocitli v časové smyčce jako ze Star Treku. Časová anomálie se nekonala, nakonec se vynoříme na hrázi vodní elektrárny a po ní se dostáváme na asfaltku. Sice rozbitou, ale už jen slovo asfalt v nás vyvolává představu luxusu a pohodlí. Přes několik vesnic se dostáváme k městečku Padeš, za nímž je větší křižovatka s hlavním tahem Targu Jiu – Baile Herculane. A směrovka ukazuje neuvěřitelných 60 km do našeho lázeňského cíle. Původní pravobřežní cestou by to bylo tak 40 km celkem, takto jsme urazili snad 100, z toho dobrou třetinu lesním terénem. V Baile Herculane se ocitáme kolem páté večer a celí šťastní dáváme řidiči 20 euro. Moc se na to nezatvářil, ale dodnes nevíme, zda proto, že chtěl víc nebo proto, že nechtěl nic. Nicméně loučíme se s úsměvem.
Nadšení z nečekaně rychlého přesunu postupně střídá lehčí nervozita spočívající v tom, že jsme nevíme, kde je kemp Sedm pramenů, jenž doporučuje Lonely Planet. Scházíme do městečka, které jak se ukázalo později je roztažené v údolí řeky Cerna po délce 10 km. Ptáme se místních na kemp, ale každý nás posílá jiným směrem. Jako poslední nás nasměruje pár třicátníků, z nichž dívka trochu mluví anglicky. Jdeme po chodníku podél silnice vedoucí směrem, kterým nás poslali. Dál se raději nikoho neptáme, neboť více jak čtyři světové strany neexistují, takže nám už místní nemají co nabídnout. Po několika minutách u chodníku hned vedle nás zastavuje auto – je to onen pár a ukazuje se, že jsou to Francouzi pracující v Rumunsku. Jedou k termálním pramenům, u nichž leží i kemp, a vezmou nás tam. Ještě nám cestou ukážou historické centrum města a po 4 km nás vysadí přímo u brány kempu. Štěstí si na nás dnes sedlo hned dvakrát a já jen čekám, kdy si vybere svou daň. Už teď můžu prozradit, že se tak do konce výletu nestalo. Good luck. Co se týče kempu na břehu řeky Cerna, ten za moc slov nestojí. Je bez vybavení, na zemi se povalují odpadky, o toaletách raději mlčím, protože něco tak otřesného a nechutného nezaslouží ani zmínku, navíc je sobota a tak je kemp i plný místních. Což ale v podstatě hraje do našich karet, aspoň se nemusíme bát. Rumuni jsou všeobecně vzato slušní lidé a ani v tomto kempu nikdo nehlučel do pozdních nočních hodin. Abych nezapomněl, scenérii dokresluje všudypřítomný pach sirovodíku, který jakoby signalizoval chybějící kanalizaci. Později se dovtípíme, že v tomto jsou Rumuni nevinně, a je to termální voda vyvěrající z okolních vápenců, jenž tak příšerně a zároveň opojně smrdí. A teď už dobrou noc, protože toho máme za tento den opravdu dost.
1.9. – 8. den
Lázně Baile Herculane
Ráno balíme stan a s plnou polní se stavujeme v jedné z koupelí položených mezi silnicí a řekou Cerna. Tato, stejně jako i většina dalších minilázní, slouží zadarmo prostým lidem a podle toho taky vypadá. Koutek pro převlečení na první pohled připomíná latrínu. Všudypřítomný smrad zde promísený i s pachem moči potvrzuje, že tato podobnost už sem zavedla i lidi s jiným cílem než jen odložit oděv. Vevnitř je jen ušlapaná hlína a rezavý háček na oblečení. Převlékáme se do plavek a vlezeme do mírně oslizlého betonového bazénku k dalším asi deseti lidem. Nakonec je z toho příjemný zážitek a z teplé nasmrádlé vody se ani nechce. Mám už dost dlouhé vousy a můžu využít teplé termální vody vytékající z pod bazénku na břeh řeky. Opatrně přes všudypřítomné odpadky a střepy se dostanu k rouře s proudící vodou a namydlím se. Začnu se holit, když v tom na mě jeden starší pán začne gestikulovat. Krčím rameny a najednou mi to dojde – já se oplachuju odpadní vodou z bazénu. Kousek vedle je ještě jedna roura s vytékající vodou, která je čistá a svedená přímo z pramene. Děkuji dobrému muži, přesunu se z pod odpadu k čerstvé vodě a dokončím akt holení. Cítím se jako znovuzrozený a Zdeňka s Martinem asi taky nějakou dobu byli spokojení, než se ukázalo, že zase cosi nemůžu najít v batohu a oni musí čekat půlhodiny, než se provztekám k hledané věci.
Od Sedmi pramenů jdeme pěšky do Baile Herculane, počasí je teplé až horké. Stavujeme se v lázeňském hotelu Roman na oběd. Toto betonové monstrum postavené přímo nad jedním z mnoha termálních pramenů nás všechny tři královsky pohostí za nějakých 55 lei. U oběda sice působíme trochu jako šupáci, místní klientela hotelu si nás zvědavě prohlíží, ale děláme si z toho jen pramálo. Zašlou slávu hotelu a celého města dokazuje asi jedna z mála zahraničních návštěvnic hotelu - Němka v letech, jenž s námi sedí u stolu. Naše znalosti němčiny i anglická slovní zásoba staré paní připomínají bohatstvím saharskou vegetaci. Nějak se nakonec domluvíme a pochopíme, že paní sem jezdí už 30 let pravidelně na kůry, zůstala však ze všech německých přátel jediná, která zachovala rumunskému středisku věrnost. Sama ale jen potvrdila, že úroveň služeb šla v poslední době rapidně dolů.
Pomalé chátrání města je patrné na každém kroku. V samém centru stojí starý hotel Decebal, který je však opuštěný, s vytlučenými okny a padající fasádou. Jeho vzhled přesto upomíná na zašlou slávu, na dobu, kdy se sem jezdili léčit významní členové evropské šlechty. Naším úkolem je teď zjistit, jak se osud dostat co nejblíže k Banátu. V infocentru CRF (obdoba našich ČD) se dovídáme, že vlak z BH jede jen do Oršovy. Paní se snaží vysvětlit, kde najdeme veřejný internet. Usadíme se na lavičce v příjemném parčíku před zpustlým hotelem Decebal a rozhodujeme se takto: já se Zdeňkou vyrážíme hledat internet a tedy spojení do Banátu, Martin počká a pohlídá naše věci. Netušil ještě, že bude chudák hlídat celé tři hodiny. Jak již bylo řečeno, BH je nudle roztažená snad na deseti km podél řeky Cerna. To jsme se Z. poznali na vlastních nohách při hledání veřejného internetu. Ve střední části města stojí skupina rádobymoderních hotelů v socialistickém střihu. Na recepci jednoho z nich – Dacie – nám paní ochotně popíše cestu do obchodního centra BH, jenž se nachází ještě dalších pár kilometrů po proudu řeky. Šťastně tam sice nakonec najdeme připojení k netu (2,50 lei), ale odcházíme poněkud zfrustrovaní. Najít odsud spojení do Banátu nebyl zase tak jednoduchý úkol. Vlastně byl s našimi znalostmi rumunštiny téměř nemožný. Alespoň jeden dílčí úspěch -- v turistickém centru města jsme objevili kemp. Zpět jedeme místním MHD za 1 lei (doporučuji, jede od hotelu Decebal až na úplně druhý konec města, kde je autobusové a vlakové nádraží – to je pěšky procházka na víc jak hodinu!), jinak by nám asi upadly nohy. Martin už se pomalu začínal okusovat nudou, měl však pro nás zajímavé překvapení. Dala se s ním do řeči jistá paní, z níž se vyklubala Češka. Prý přijde k hotelu v půl šesté a můžeme u ní přespat. Je 18.15 a nikde nikdo. Začínáme pochybovat, zda Martin neměl fatamorganu, když tu se k nám bodrým krokem kolíbá paní ve věku kolem pětašedesáti let. Neuvěřitelně rychlou češtinou mající původ zřejmě někde v západních Čechách začátku 20. století nám nabízí, ať ji následujeme do jejího bytu. Sotva stačíme jejímu tempu. Dovleče nás do patra nějaké imperiální stavby, která snad taky dříve byla hotelem či luxusní restaurací. Zahrne nás všelijakými historkami a nakonec, když se ubytujeme v jednom jejím veleskromném pokojíčku, nás zatáhne do lázní, které celou cestu vychvaluje. Když dorazíme k velebeným koupelím, nevěříme vlastním očím. To, co jsme zažili u Sedmi pramenů, byl asi luxus pro boháče s daciemi. Zde na břehu řeky posetém všelijakými odpadky zeje zčernalá betonová vana a rochní se v ní žena, která se právě do černě bahnité teplé vody s rozkoší vysmrkala. Zachovali jsme dekorum, počkali, až paní Anka odejde, a rychle jsme z této hororové scény vycouvali. Rozhodli jsme se zkusit bazén v hotelu Roman, o němž se psalo v průvodci. Nakonec jsme dobře udělali. Už se stmívalo, když jsme k hotelu dorazili, bazén byl naštěstí otevřen až do devíti. Vybavení lázeňské části hotelu potvrzovalo výjevy zacházející slávy. Nebo v tomto stádiu mluvme přímo o úpadku. Stupeň omšelosti spolehlivě předčil vše, s čím je možno se setkat kdekoliv u nás. Rozhodně se nechci nad Rumuny vyvyšovat. Nevím, jak Z. a M., ale mně to přišlo trochu líto. Personál hotelu byl vcelku přívětivý a musel pracovat v prostředí, do něhož zřejmě nikdo neinvestoval celé desetiletí. Veškeré zařízení vyvolávalo lehký pocit hnusu při doteku s jakoukoliv nekrytou částí těla. Nicméně samotný bazén, přesněji teplá voda v něm, to bylo příjemné završení náročného dne. Občas jsme snad mohli mít obavy, zda se například ze sporých stropních světel neuvolní drát a svým pádem do vody nám k balneo nepřidá ještě i elektroterapii, nakonec jsme ale byli spokojení. Skutečně zle se mi udělalo až v okamžiku, kdy mi v provizorní šatně upadly za těleso radiátoru brýle, a při snaze je dostat ven jsem vytáhl po několika papírových odpadcích i použitý dámský tampón.
Po očistné lázni se vydáváme do centra městečka, kde si dáváme večeři a vracíme se zpět k Ance. Kolem půlnoci jsme v připravených postelích a spíme jak zabití.Další den jsme se potřebovali dostat co nejblíže k Banátu, v ideálním případě tam dokonce dorazit. Jak se později ukázalo, i tentokrát nám přálo štěstí a ideálu bylo projednou dosaženo, což je jinak v životě poměrně řídký jev.
2.9. – 9. den
Z Baile Herculane do Svaté Heleny v Banátu
Brzy ráno jsme se potřebovali dostat na křižovatku s hlavním tahem do Oršovy, odkud měl jet v 7.30 autobus do největšího města v Banátu - Moldova Noua (Nová Moldava). Takto nám to poradila Anka. My jsme se ale nakonec rozhodli nevstávat tak brzy. Z postelí jsme se vyhrabali v sedm ráno, sbalili jsme věci, rozloučili se společným foto s Ankou (slíbili jsme jí fotku poslat poštou, k čemuž pochopitelně už nikdy nedošlo, a to z důvodu lenosti, neschopnosti a ztráty Ančiny adresy) a zamířili do centra Baile Herculane. Vybrali jsme peníze z bankomatu, koupili aktivní uhlí a antiacidikum proti Zdeňčiným žaludečním obtížím a nasedli na autobus, jehož trasa končila na kraji města u již zmíněné křižovatky s tahem na Oršovu. Nejen tato hlavní silnice, ale i vlakové nádraží se v oněch místech nacházelo. Jízdní řád tvrdil, že vlak do Oršovy jede za 10 minut. Proč tedy stopovat, když tam můžeme být levně a rychle vlakem? A přesně podle řádu, rumunské dráhy CRF v tomto směru opět nezklamaly a naše modrá armáda by se měla do vysmívaného Rumunska vypravit a učit se přesnosti. Nějakou stáž ale asi naši železničáři už v Rumunsku absolvovali, protože v absenci čistoty a pořádku jsme s Rumuny srovnali krok. Cesta trvající necelou hodinu byla klidná a pravidelně zpestřovaná asi pětiletým cigánkem, který chodil loudit do našeho kupé nejdřív minerálku, jejíhož zbytku se mu ochotně dostalo, a pak, posílen úspěchem, i peníze, jichž se mu naopak nedostalo k nevoli jeho matky, která ho obratně vysílala na žebrotu k bohatým cizincům z Čech.
Na vlakovém nádraží v Oršově si bereme taxík, který nás dopraví do centra města, odkud chceme autobusem dojet do Moldova Noua. Taxikář nám nabízí dopravu do Moldovy za "pouhých" 250 lei (1 lei = 7 Kč, spočítejte si tu almužnu sami). Bus prý stojí 100 lei, takže jeho nabídka je velmi výhodná. Podle nás je zlodějská, a tak tohoto kolegu poctivých pražských drožkařů opouštíme na místním autobusovém nádraží s tím, že těch 110 kilometrů do Moldovy raději dojdeme pěšky než platit cenu jako za letadlo. Autobus samozřejmě žádný nejede. Totiž, každý den jezdí jen jeden, a je to onen spoj v 7.30, jak nám pravila Anka z Baile Herculane. Je vedro a sucho a přespávat v nudném městečku ani jeho nezajímavém okolí se nám nechce. Osvěžujícím dojmem zapůsobí místní tržiště, kde si kupujeme čerstvé ovoce, pečivo a vodu. Volba pro následující hodiny je jediná a jasná - jde se na stopa. Vyrážíme tedy v poledním vedru po výpadovce na Moldova Noua a zkoušíme zastavit některé z nemnohých aut jedoucích tím směrem. Kupodivu zastaví žena s jakýmsi poloterénním autem a se dvěma dětmi. Sice zjistíme, že jede jinam než potřebujeme, ale příjemné překvapení je, že mluví trochu česky, protože má předky z naší vlasti.
Po hodině v úmorném horku nám zastaví moderní žlutý užitkový vůz (na značku si nevzpomenu) s kabinou pro pět lidí a s korbou. Trochu zjevení v záplavě dacií a jiných žďorbů. Za volantem starší šedivý muž solidního vzezření, vedle něj mladík okolo třiceti s retro účesem ze šedesátých let. Ten dokonce dobře ovládá angličtinu, takže domluva jde ráz na ráz a už hážeme bágly na korbu a usazujeme se v kabině, protože chlapi jedou do Temešváru právě přes Moldova Noua. Jsou to zaměstnanci velké stavební firmy, ten mladší, Dan, je stavební inženýr, starší je řidič a pamatuje si seriál Arabela. Tedy si na nás opět sedlo štěstí jak vrata. Cesta se stočí k Dunaji a vede podél řeky, značná část je zrovna v totální rekonstrukci, kterou právě provádí Danova firma. Na jednom místě se na půlhodinku zastavujeme a naši stavebníci něco probírají s dělníky. V autě hraje z mp3 přehrávače moderní rocková muzika a atmosféra je uvolněná. S Danem probíráme kdeco, od politiky, přes muziku až po historii. Zastavujeme se u nedokončeného pomníku krále Decebala obřích rozměrů vytesaného do vysoké skály. Tento Dácký vůdce kdysi vyhnal z regionu Římany a položil tak základy dněšního Rumunska. Pomník je údajně akcí jakéhosi mecenáše, kterému ale v průběhu prací na monumentu došly peníze. I tak jde o pozoruhodné dílo. Silnice opět přechází z kamenité stezky v asfalt a my se blížíme k Moldově. Ze silnice vede odočka do vsi Svatá Helena (2 km), což je jedna z českých vesnic v Banátu. Pánové stavebníci sami navrhují, že nás tam hodí, zajížďka je to pro ně pravda nevelká, přesto jejich ochota zasloužila uznání a my jsme jim byli neskonale vděční. Za dopravu po nás nechtějí ani floka a my tak ve Svaté Heleně vysedáme beze ztráty jediného lei a navíc s Danovým telefonním číslem v kapse pro případ, že bychom v Temešváru, kam máme z Banátu namířeno na vlak, potřebovali pomoc.
Je kolem čtvrté odpoledne. Z auta vystupujeme coby vítaný úlovek přímo pod nos paní Táborové, která nám nabídne ubytování v domku po jejich synovi. Bydlení je to veleskromné - v domku jsou všehovšudy dvě postele, jedna pohovka, koupelna s vanou a boilerem, cena je dohodnuta na 100 Kč za osobu a noc. To je přijatelné a alespoň se můžeme vysprchovat. U domku je i malá zahrada, kde si večer povídáme a zahrajeme si i nějaké hry z Martinova repertoáru. Paní Táborová nám přinesla čerstvé mléko a sýr. Mně osobně tohle zrovna nevoní, ale Z. a M. si pochutnali.Spát se jde kolem jedenácté.
Pár slov k Banátu. Moc jsme toho o této oblasti nevěděli, když jsme sem přijeli (a upřímně ani při odjezdu jsme nebyli o moc chytřejší), ale fakt je ten, že Banát už není tím romantickým místem, kam mířili dobrodruhové z Čech navštívit dávné krajany a zprostředkovat jim novinky z rodné vlasti jejich předků. Dnešní obyvatelé Banátu, převážně starší lidé, jejichž děti se rozutekly do měst nebo se vrátili do Čech, už kalkulují s nájezdy organizovaných zájezdů takových "rádobydobrodruhů" z Čech jako jsme třeba my, toužících po romantice chudých ale hezkých vísek založených kdysi předky nedaleko Dunaje. Vísky jsou opravdu pěkné, skutečně je poznat, že v nich žijí lidé s kořeny ve střední Evropě a tudíž se sklonem k čistotě daným nám pravděpodobně historicky pořádkumilovným německým živlem. Dnešní obyvatelé Banátu, ač stále zemědělci, se už zemědělstvím neživí zcela, a jejich zdrojem příjmu je právě turistický ruch směrem z Česka. Snad je to tak i správně v kraji, kde se dnes zemědělstvím uživit nelze a jiné možnosti nejsou. Lidé jsou zde pohostinní a upřímně milí, a není na nich vidět, že by turistu považovali jen za chodící bankovku. Cosi z toho starého Banátu, jak si jej představuji já, zde přece jen žije - v lidech, v jejich způsobu života, v jazyce, v té trochu legrační drmolivé češtině, kterou mluví. Ne všichni však dokáží těžit z rozvoje turistického ruchu a tak jsme viděli třeba rodinku plahočící se vedle kobyly, která zapřaženým pluhem obdělává malé vyprahlé políčko ve svahu se sklonem sjezdovky. Člověka při tom napadne, jak velké jsou pořád ještě rozdíly mezi lidmi byť i jen v rámci Evropské unie.
3.9. – 10. den
Okolí Svaté Heleny
4.9. – 11. den
Odjezd domů
Jak pan Tábora slíbil, tak i učinil a svým autem nás dopravil včas a bezpečně na autobusové nádraží do nedaleké Nové Moldavy. Rozloučili jsme se, koupili si jízdenky, a počkali na moderní autobus. Zbylo na nás místo vzadu na pětisedačce, což jsme ocenili a náležitě se rozvalili. Pohoda skončila pár minut po odjezdu. Z vestavěných reproduktorů, jež neměly na rozdíl od klimatizace žádné ovládání, se začal linout místní folklór. Zpočátku to vlastně nebylo tak hrozné, byla to celkem legrace, legrační byla nejen hudba, ale hlavně kvičivý a kolovrátkový zpěv. Úsměv nám ale začal tuhnout, když jsme po hodině uslyšeli stejnou skladbu jako při odjezdu. Celé album jsme během několikahodinové cesty sjeli snad čtyřikrát a v Temešváru jsme vystoupili s naprosto vymytými hlavami. Po chvíli jsme se zorientovali, na břehu jakési říčky se usadili a pojedli svačinu. Nepamatuji si už, jestli to opravdu bylo široko daleko jediné vhodné místo, v každém případě mi v hlavě dobře utkvělo prostředí - před námi špinavá lehce nasmrádlá stoka, kousek od nás most převádějící přes onen tok jednu z tepenných ulic města a všude kolem na trávě poházené odpadky nemluvě o psích exkrementech. To vše bez ohledu na nedalekou přítomnost poloprázdného odpadkového koše. Svačinu jsme si zhltli z pochopitelných důvodů poměrně rychle. Pak už fofrem na nádraží koupit lístky (pouze na úsek Temešvár - Arad) a uschovat zavazadla. Při koupi lístků nebylo tak snadné vysvětlit, že máme zpáteční jízdenky z Aradu do Ostravy, a že tedy potřebujeme pokrýt jen úsek do Aradu a k tomu chceme místenky z Temešváru až do Budapešti. Jako už několikrát, i tady nám přálo štěstí - mladý muž stojící ve frontě za mnou briskně přeložil všechny mé požadavky do rumunštiny a značně si tak zkrátil čekání v řadě. Z ochotného pomocníka se vyklubal Rus Dmitrij pracující ve službách čínské těžební společnosti a mající za ženu Rumunku právě z Temešváru.
S jízdenkami a místenkami v kapse a s bágly uloženými v úschovně jsme se vydali na prohlídku Temešváru. Musím říct, že to město mě příjemně překvapilo. Alespoň tedy centrum, vzhledu zcela evropského, plného květin a dobře oháklých a naladěných lidí. Ač bylo horko, a Zdeňka kvůli tím zapříčiněné nevolnosti o procházku centrem přišla, krátká návštěva západorumunské výspy civilizace měla svou hodnotu.
A už fičíme vlakem do Budapešti.
5.9. – 12. den
Příjezd domů
Přespůlnoční jízda vlakem z Budapešti do Břeclavi proběhla v poklidu až na hrátky maďarských průvodčích, kteří od nás chtěli 50 euro za průjezd přes jiný hraniční přechod, než na jaký byla vystavena naše zpáteční jízdenka. Považuji za úspěch, že se po jisté slovní obraně podařilo částku sklepnout alespoň na přijetalných 20 euro. I tak do Břeclavi přiždíme s pocitem okradených.
Po dvouhodinovém čekání na vyprázdněném časně ranním nádraží jsme se dočkali vytouženého vlaku do Brna. Zde již značně unavení přesedáme na rychlík do Ostravy, kam nás dopoledne České dráhy polomrtvé přivážejí. Samozřejmě přeháním a po odpočinku od ponorkové nemoci jsme myslím všichni nazřeli celé putování stejně - jako příjemný i poučný zážitek. Pokud jsem někdy ve svém popisu byl až příliš kritický, nemělo by to nikoho odradit. Rumunsko a jeho hory stojí za návštěvu!
