 |
| http://skreta.cz/ |
Další úctyhodná výstava, kterou jsme s Pavlinem poctili návštevou, byla věnována našemu nejslavnějšímu malíři ranného baroka - Karlu Škrétovi. Expozice byla rozdělena do dvou částí, z nichž jsme z časových důvodů pominuli tu v Jízdárně Pražského hradu. Vystavené obrazy byly opravdovými mistrovskými díly, osobně mě nadchly i Škrétovi kresby, u kterých bylo uvedeno, že jejich tvůrce byl jedním z nejlepších kreslířů své doby v Evropě.
Dále raději nechme promluvit odborníky z NG:
Karel Škréta Šotnovský ze Závořic je považován za zakladatele novodobé české malířské tradice a jednoho z největších umělců, kteří se kdy narodili v Čechách. Mnohostranná výrazová škála tohoto malíře sahá od harmonického klasicismu k dramatickým šerosvitným kompozicím, jež předznamenávají vrcholně barokní umění. Rozsáhlý Škrétův tvůrčí odkaz zahrnuje vedle početných kreseb a grafiky jak úchvatná oltářní plátna, tak drobné intimní výjevy. Z jeho ruky známe scény náboženského, mytologického i alegorického obsahu. Jako citlivý pozorovatel a poučený znalec lidí se Karel Škréta projevil ve své portrétní tvorbě. Ke čtyřstému výročí umělcova narození připravila Národní galerie v Praze ve spolupráci se Správou Pražského hradu a Arcibiskupstvím pražským monumentální výstavu děl Karla Škréty a jeho současníků. Páteř expozice tvoří dílo Karla Škréty, prezentované v rámci logicky uspořádaných celků. Mnohostranný umělec je představen nejen jako význačný malíř a kreslíř, jehož schopnosti podtrhují četná nově restaurovaná a mnohdy i nově objevená díla, ale i jako navrhovatel mnoha grafických listů. S intelektuálním rozměrem tvůrce, jenž byl svými současníky chápán jako opravdový pictor doctus, souvisí vhled do pozoruhodné škrétovské knihovny. Originální historické dokumenty zase přibližují Škrétu coby dravého a úspěšného enterpreneura pobělohorské doby. V úvodních výstavních oddílech se připomíná prostředí pražského rudolfínského manýrismu, z něhož malíř původně vyšel, i přechodová éra mezi pozdní renesancí a raným barokem, do níž se na sklonku třicátých let vrátil. Pominuty nejsou ani dobová architektura a urbanismus či raně barokní sochařství, na jehož poli vyrostl Škrétovi úctyhodný protějšek v osobě Jana Jiřího Bendla. Vedle titulního hrdiny dostávají oprávněně důstojný prostor i malíři, na něž ve svém díle navazoval. Vůbec poprvé se obrazy „pražského Apella“ ocitají v přímé konfrontaci s virtuózními, dobově vysoce oceňovanými pracemi Annibala a Ludovica Carracciů, Carlotta, Maratty, Bernarda Strozziho a Quida Reniho, jehož úchvatné Zvěstování z Ascoli Piceno je samo o sobě malířským klenotem nejvyšší myslitelné kvality. Nechybí ani práce záalpských kolegů Karla Škréty, mimo jiné Joachima von Sandrart, Johanna Heinricha Schönfelda a Tobiase Pocka. Divák si tak sám může učinit představu o tom, do jaké míry byly správné či naopak mylné soudy uměleckých historiků, kteří doposud namísto originálů vzájemně porovnávali jen jejich reprodukce. Samostatná část výstavy je věnována osobnosti Karla Škréty mladšího a otázkám Škrétovy dílny a následovníků. Logický, místy úsměvný epilog pak tvoří připomínky umělcova druhého života a impozantního kultu, jemuž se těšil zvláště v 19. století.(převzato ze stránek NG v Praze - http://www.ngprague.cz/cz/10/0/2713/sekce/karel-skreta-1610---1674-doba-a-dilo/
Sebegeniálnějšího umělce není možno vyčlenit z kontextu doby, oddělit jej od sociálního a ekonomického zázemí a vypreparovat jeho individuální genezi ze spletité struktury vzájemného stýkání a potýkání se vlivů, stylových proudů a podnětů, vycházejících od jiných výtvarných disciplin i z obecné dobové atmosféry.
Pokud se podařilo ukázat, že dílo Karla Škréty je mnohem více než „hlubinou bezpečnosti“ českého novodobého malířství, že nepředstavuje uzavřenou kapitolu, nýbrž dynamický fenomén, vyzývající k novým systémovým interpretacím i zdánlivě překvapivým konfrontacím, pak současná výstava splnila svůj účel. Výstavu provází obsažný vědecký katalog ve dvou jazykových mutacích (670 s., cca 900 barevných reprodukcí), a to již od prvního dne konání.
Výstava zahrnuje na 400 exponátů, z nichž zhruba čtvrtinu tvoří malby, které byly podrobeny technicko-technologickým průzkumům. Spolu s českými muzei, církevními institucemi a soukromými majiteli poskytly zápůjčky na výstavu též sbírky z Německa, Rakouska, Itálie a USA.
Národní galerie ve spolupráci s řadou partnerských pracovišť, především s Univerzitou Karlovou a s Ústavem dějin umění AV ČR, hledala odpověď nikoliv v teorii, ale v praxi. Podařilo se nalézt a blíže identifikovat jak nová, dosud neznámá díla Karla Škréty, tak i obrazy pokládané po desítky let za ztracené. Pochopitelně došlo i k negativní zjištěním, vedoucím k odepsání některých prací, tradičně pokládaných za Škrétovy výtvory, z katalogu umělcovy tvorby. O mnohá překvapení se postaral široce koncipovaný technologický průzkum a na něj navazující restaurátorské práce. Zásadní nové poznatky pak vynesl na světlo historický výzkum prováděný v českých i zahraničních archivech.
Lenka Stolárová – Vít Vlnas
